Night
Talks

Kde jsi?

Sedávám tu už asi přes rok každý den. Stále přemýšlím. Kde jsi? Žádný vzkaz doma či v práci. Všechny tvoje věci zůstaly přesně tam, kde jsi je nechal. Nejen věci, ale i lidé. Ale proč? Vždycky jsi říkal, že tu pro nás budeš. Že tu budeš pro mě.

Z tohohle kopce mám perfektní výhled na celé město. A i když se odtud lidé jeví jen jako černí mravenci, tvoji chůzi bych poznala bez zaváhání. Zahlédnu tě ještě někdy?

První den od tvého zmizení jsem si říkala, že jediný den, kdy bys tu opravdu měl být, je zítra. Zítra mám totiž důležitý den. Tvrdil jsi, že si tento den nenecháš ujít. Slíbil jsi to.

Už je pozdě. Odraz hvězd v jezeře je jasnější a jasnější. Stále… stále nevidím tmavou postavu blížící se provinile k našemu domu.

Je mi zima. Chladný vítr se zvedá. Mrznou mi tváře mokré od slz. Zvykla jsem si usínat, aniž bych měla ponětí, kde jsi. Co děláš. Co se ti honí hlavou. Ale co teda děláš? A děláš vůbec ještě něco?

Myslela jsem si: Pokud mám šanci se to dozvědět, dozvím se to dnes. Takže máš poslední hodinu. Poslední hodinu na to, být tu se mnou. Jdu domů. Tentokrát vycházím přesně tak, abychom se v poslední minutu dnešního dne mohli potkat u dveří.

Co si to namlouvám…

Všichni vědí, že už ho nikdy neuvidím. Kdybych se dnes alespoň dozvěděla, co se s ním stalo. Přece jen by se mi možná lépe spalo.

30. 6. 2012 – První zkouška!

Sally, malá blond holčička, co seděla na lavičce pod starým dubem na kopci nad svým rodným městem Priem, sledovala, jak se členové různých rodin vracejí po dlouhém dni domů. Smutnila nad faktem, že ta její už přes dva roky není úplná. Zítra na zahajovací ceremoniál musí jít sama. Na druhé straně se za městem tyčil další ještě o něco vyšší kopec. Tam měla ráno namířeno. Bylo tam sídlo velkého chrámu, kde se učili ti nejlepší bojovníci ovládat sílu všech živlů. Také se cvičili v umění fyzického souboje a v lavicích studovali veškeré nástrahy, jež jim mohly při plnění úkolů zkřížit cestu.

Nebezpečí bylo mimo Prio všudypřítomné. Bájní tvorové, lidožravé rostliny a všemožné vědou nepopsané přírodní úkazy.

Ze Sallyina pohledu byly vidět pouze tři věže a hradby, jež je spojovaly. Dohromady jich však bylo pět. Z ptačí perspektivy stavba kopírovala tvar hvězdy a na každém hrotu se nacházela věž.

Když Sally ráno vstala, vůbec nevěděla, co ji ten den vlastně čeká. Měla staršího bratra jménem Pete. Jeho čas byl velmi vzácný. Se svým týmem plnil úkoly pro chrám jako jeden ze spousty dalších silných válečníků, proto nemohl Sally vzít na den přijímání nováčků. Měli i matku. Její čas byl bohužel ještě vzácnější, jelikož pracovala jako vedoucí ekonomického oddělení nejen pro Prio, ale i pro chrám. Často se tedy míjeli pouze mezi dveřmi a v lepších případech na nedělní oběd. Dívka tedy musela vstoupit do nové etapy svého života na vlastní pěst.

Slunce bylo jasné a obloha bezmračná. Stotisícové město bylo z většiny přátelským místem k žití. Jeho středem protékala klidná majestátní řeka. Centrum bylo plné vysokých budov, obchodů, barů, hospod a restaurací. Předměstí plnily různorodé rodinné domky. Sally bydlela v jednom z nich. K chrámu to ale měla ze všech nejdál. Jejich rezidence se totiž nacházela přímo pod kopcem s lavičkou a dubem. Pod tím samým, na kterém strávila většinu včerejšího večera.

Cesta k zápisu zabrala zhruba hodinu. Část trasy procházela Priem a další část vedla strmým zalesněným terénem. Stromy však byly v horní části vykáceny tak, aby nepřekážely ve výhledu z chrámu na město. Nejspíš pro případ, kdyby někdo město napadl. Prašná polňačka ji dovedla až k vysokým otevřeným dřevěným branám.

„Fjůů, konečně jsem tu,“ ulevila si. Prošla až na nádvoří, kde jí ihned učaroval pohled na nádhernou dámu ve středním věku s dlouhými hustými kaštanově hnědými vlasy. Pyšně stála na dvoumetrovém tryskajícím gejzíru z průzračné vody. Okolo ní stáli její studenti a soustředěně udržovali proud stabilní.

„Hej blondýnko,“ vykřikla dáma, „kdopak jsi?“

„J-já jsem Sally. Jdu na přijímací c-ceremoniál.“

„Cože? To snad… ale ano, ta podoba. Jsi Petova sestra. Panebože, tobě už je dvanáct? To už jsem tak stará?“ vyšilovala, zatímco gejzír pod ní lehce ztratil na své stabilitě. „No, co nadělám. Já jsem Auriel Megury. Vedu učení vodní věže a rozdávám úkoly čerstvým absolventům. Takže jestli projdeš dnešním testem a pak absolvuješ zkoušky, určitě se uvidíme. Seznámila bych tě rovnou s požadavky na zájemce, ale to bych zase brala Blakeovi práci. Což, jak se už párkrát zmínil, moc nemá rád. Vlevo za námi se nachází kamenná věž. Je jediná odemčená. Jdi úplně nahoru do učebny a pospěš si. Za pět minut začnou a potom už do třídy nikoho nepustí.“

„Ou, vážně? Děkuji vám. M-mějte se, na shledanou.“

Sally skoro na jeden nádech vyběhla všechny vrzavé dřevěné schody a uřícená vešla do učebny. Ze zadní lavice se hned ozvala zelenooká zrzka: „Takže to ty tu tak příšerně dupeš? Asi ti budu říkat slone,“ posmívala se. Užívala si, jak na sebe strhávala veškerou pozornost třídy, která se z velké části také zasmála.

Sally takové přivítání rozhodně nečekala. Nevěděla, jak zareagovat. Nikdy nebyla příliš extrovertní typ. S bratrem si dokázala povídat i celé hodiny a přišla si naprosto spokojená. Ve společnosti tolika neznámých lidí však znejistěla. Posadila se do volné přední lavice a předstírala, že žádné posměšky neslyšela.

Sotva se usadila, dveře se zabouchly. Do třídy přišel vysoký svalnatý opálený chlapík s krátkými tmavými vlasy a vousy. Doslova sršel energií.

„No nazdar, děcka.“

Smál se a cenil na ně bílé zuby. Všichni mu pozdrav opětovali. „Moc mě těší. Jmenuji se Blake. Je mi dvacet pět a jsem nejmladším ředitelem kamenné věže. Jsem tu, abych vás seznámil s tím, jak to tu chodí a co musíte splnit, abychom vás přijali do našich řad. Zde je mapa našeho chrámu.“ Dvakrát tleskl a ze stropu se na každou lavici spustil jeden list papíru.

„Máme tu pět věží stavěných do pětiúhelníkového tvaru, které jsou spojené hradebními zdmi. Uprostřed se nachází hlavní hala. Obsahuje ředitelnu, jídelnu, ubytovnu, zasedací místnost a knihovnu.

Každá věž má svůj účel. První říkáme věž ducha. Nabídne vám posilovnu, učí se tam kalistenika, bojové umění, první pomoc a léčení. Je tam více profesorů, takže všechny jmenovat nebudeme.

Dále máme ohnivou věž, které velí Ervin Urin. Učí se tam samozřejmě ohnivému živlu. Velitel zadává úkoly úrovně A a B pro středně pokročilé bojovníky.

Třetí je větrná věž. Tu má pod palcem ten nejstarší a nejváženější z nás, Vincent. Je zároveň ředitelem celého chrámu. Skládá týmy těch nejsilnějších, kteří pak plní úkoly obtížnosti S.

Čtvrtá je vodní věž. Šéfuje jí ta milá dáma, co vás vítala na nádvoří, Auriel Megury. Rozděluje mise typu C a D pro začátečníky.

Pátá a poslední je kamenná. Od tohohle roku je jen a jen moje,“ zasmál se vychloubačně Blake.

„Ti, co projdou dnešním testem, o kterém vám zatím nic neřeknu, budou mít před sebou další překážku. Abyste absolvovali, musíte ovládnout schopnosti buďto dvou živlů na úrovni složitosti jedna, nebo jednoho živlu na úrovni složitosti dvě.

Pokud jste někdy byli na chrámovém táboře, kde vás učili zapálit prstem třísku nebo udělat v dlani bublinku, tomu se říká úroveň nula a naučí se ji skoro každý.

Nebudu vám kecat do výběru, ale aspoň vás upozorním. S přehledem je ze všech nejobtížnější ovládnout vzduch. Zbytek je poměrně srovnatelný. Takže, podle seznamu začnu volat jména a ti půjdou pod mým doprovodem do vedlejší místnosti.“ Blake vytáhl ze zadní kapsy zmačkaný cár papíru. „Hmm… která z vás je Aru?“

„Coo? Proč musím jít já jako první?“ rozzlobila se zelenooká zrzka ze zadní lavice. „Vemte si třeba slona,“ vyštěkla a ukázala dopředu na Sally, která se přikrčila a dělala nepřítomnou.

„Ták hele, nikdo nebude zpochybňovat můj seznam. Kor když je napsaný jen podle obyčejné abecedy. Ujišťuju tě, že nikdo nebude mít výhodu z toho, zda jde první nebo poslední. Po dokončení testu se do téhle třídy už nevrátíš. Můžeš pak jít do vedlejší učebny a počkat na oběd. Páni, jak já se už těším na oběd! Nebo můžeš upalovat domů.

Nicméně pokud ti vážně není příjemné jít jako první, cítím lehké potěšení, že to vyšlo zrovna na někoho, kdo uráží své spolužáky i před zraky profesora hned první den. Jdeme, princezno!“ zvážněl a dlaní pokynul Aru směrem ke dveřím. Ta vstala ze židle a s nosem nahoru opustila třídu.

Z učebny postupně vymizela většina lidí. Když si Blake přišel pro Sally, vzal ji o patro níž do prázdné bílé místnosti se strašidelnými železnými zdmi a jedním širokým neprůhledným oknem. Jediná věc, jež na sebe strhávala v místnosti veškerou pozornost, bylo plátěné křeslo s pásy na ručních opěrkách a podél obvodu ve výši nohou. Vedle něj stál kovový pojízdný stoleček se všelijakým nepochopitelně složitým vybavením. Sally se roztřásla kolena.

„Bojíš se?“ staral se učitel.

„Trochu,“ odvětila.

„To bude dobrý. Slyšel sem, že tu máš staršího bratra. Ten tím taky prošel. A je to už hodně dávno, co tu někdo umřel, takže… klídek, hihi.“

Taková řeč jí příliš nepomohla. Nervózně polkla a nechala se přikurtovat k hrozivému křeslu. Na hlavu dostala mimozemšťansky vzhlížející čepici s různými diodami.

„Tohle měří tvůj mozek,“ vysvětloval, když jí čepici nasazoval. Pak vzal do ruky jehlu s hadičkou, do které ze stolečku proudila nějaká jedovatě modrá tekutina.

„Napíchnu ti žílu. Toto sérum tě přenese… no, pro zjednodušení řekněme na místo, kde se test odehrává.“

„Au!“ Jehla byla opravdu široká.

„Udělej si pohodlí a uvolni se. Já budu i s dalšími kolegy jen za támhletím sklem. Rada na závěr, snaž se… přežít. Každou chvilkou usneš. Řekněme tak pět, čtyři, tř., ..a, j.…“

Blake s natěšením popoběhl do vedlejší místnosti za neprůhledným sklem, kde seděli dva obéznější muži v laboratorních pláštích. Před sebou měli něco mezi modrým portálem do jiné dimenze a obrazem z projektoru. V rukou drželi sešit a tužku. Z tváří se jim dalo vyčíst, že jsou připravení závodit o to, kdo zapíše více informací. Portál změnil tvar. Bylo to okno, za kterým se rozjela scéna.

Laboratoří se rozezněl bouřlivý zvuk zběsilých tužek škrábajících o papír. Viděli Sally v obchoďáku, který se zničehonic rozechvěl. Stála v nejvyšším patře na chodbě a koukala, jak se v patře pod ní šíří ohromný požár. Obchod s potravinami, papírnictví, oblečení, obuvnictví, vše v jednom ohni.

Blížil se k ní a přibýval na síle. Horko už bylo nesnesitelné. Nebylo kam utéct. Vchod na střechu i přístup k oknům byl odepřen žhnoucími plameny. Už šlehaly vedle ní. Ona však pochopila, o čem to celé je.

Ovládni oheň a přežiješ, pomyslela si. Zavřela oči. Zhluboka se nadechla. Vzpomněla si na bratrova kamaráda Gasse, jak při tréninku šlehal z dlaní plameny jeden za druhým.

Odhodlaně otevřela oči. Myslí a ladnými pohyby tělem chtěla živel ovládnout. Nestalo se ale vůbec nic. Žár jí ožehl kůži. Začala křičet bolestí z plných plic. Šíleně ječela, dokud neomdlela bolestí. Ještě sebou křečovitě škubala, než úplně uhořela.

„Chudák holka,“ stěžoval si jeden z laborantů. „Proč jen jsou ty testy s ohněm tak kruté! Uhořet zaživa. Vždyť z toho budou mít ještě dlouho noční můry.“

„Jsou šíleně kruté,“ potvrdil Blake vzrušeně, „ale to svět kolem nás také. Prokazujeme jim laskavost tím, že jim ukážeme, co dávají všanc, když chtějí v boji nasazovat život. Můžou se pak totiž ještě rozmyslet, zda jim to za to stojí. A pokud to vzdají a příští rok se oklepou a budou chtít nastoupit znovu, musí tím projít zase, aby dokázali, že to myslí vážně. Je to dokonalý systém.“

Sally se na obrazovce objevila podruhé. Unášela ji divoká řeka. Plavat uměla dobře, i přesto sotva udržovala hlavu nad hladinou. Blížil se konec řeky. Co bylo na jejím konci? Vodopád, obrovský vodopád.

Co teď? Ptala se sama sebe.

S proudem bojovat nejde, je příliš silný a břeh je po obou stranách moc daleko. Stejně je to moje jediná naděje. Ze všech sil plavala k bližšímu pravému břehu. Snažila se jako nikdy v životě.

Marně. Třicet metrů vysoký vodopád ji stáhl k zemi jako nejšílenější tobogán. Při kontaktu s hladinou si vyrazila dech a málem jí to odlomilo nohy od těla. Avšak přežila. Proud ale znovu nabral na síle. Nesl ji dál a dál. Na svém úplném konci se řeka vlévala do oceánu.

Dno pod ní hloubkou potemnělo, ale voda byla jasně průzračná. Oceán kolem se začal točit, jako kdyby někdo vytáhl špunt. Táhlo ji to stále blíže do středu, až nasedla na neúprosný vír, který ji vtáhl do hlubin.

Ať máchala rukama, jak chtěla, pořád klesala. Tlakem se jí rozkrvácely ušní bubínky. Byla tak hluboko, že i když spodní proud ustal, nic ji nenadnášelo zpět k hladině. Tma byla stále zřetelnější. Bojovala statečně až do konce. Kopala nohama, máchala rukama.

K ničemu. Po čtyřech minutách od potopení vdechla vodu do plic a utonula.

„To už je druhá simulace s nulovým počtem bodů. No tak, holka, nechci tě vyrazit hned dneska. Pokud máš aspoň polovinu talentu jak Pete, tak přece musíš projít.“

Zatímco si Blake neodpustil srovnávání sourozenců, Sally se objevila v další scéně. Nacházela se uprostřed hor. Hor bez jediné vločky sněhu.

Byla v údolí, když přišlo mocné zemětřesení. Hřeben jedné skály se trhal na kusy a půda se sunula přímo k ní, prach, hlína a kamení.

„Ne, tentokrát se nenechám zastrašit. Pojď si pro mě, dělej, noták!“ Zapřela se do kolen a natáhla dlaně před sebe. Pomalu tvořila něco jako štít nebo kamennou zeď.

Snad bude dost pevná, aby mě ochránila, pomyslela si.

Když byla lavina konečně nadosah, schovala se za svou zdí. Kolem se linula hora materiálu. Sallyinu zeď naštěstí nepokořila. Poprvé za dnešek se usmála a přišel i pocit úlevy. Ne však na moc dlouho. Modelace pokračovala. Z nebe se na ni řítil mohutný asteroid.

Tady se už neschovám; pokud se dotkne země, zničí to tu celé. Jediná možnost je zastavit ho.

Zaujala stejný postoj jako předtím. Přišel hluboký nádech a místo výdechu bojový pokřik: „Haaaaa!“

Nestačilo to. Asteroid ji rozmetal na cimprcampr i s horami, u kterých stála.

„Aspoň tak. Třicet procent simulace zemního živlu. S odřenýma ušima, ale minimum splnila. Bude to mít těžký. Každopádně má šanci.“

„Šéfe, vždyť je tu ještě jedna modelace, ne?“

„No jasně, ale to už jsme dneska viděli mnohokrát, ne? Znáte to, rozmázne se jako mastnej flek.“

„To teda,“ přikývl druhý pracovník.

Bylo to tu. Poslední část. Sally se objevila v nádherném světě. Pod ní byly husté bílé obláčky mraků. Nad ní a kolem dokola se otevírala jasná noční obloha. Na ničem nestála, jen se opírala o horký vzduch a plula prostorem.

„Éhmmm, šéfe? Ona nepadá, lítá.“

„Cože? Nevěřím.“ Blake už byl na odchodu, ale vrátil se zpět a spadla mu brada. Sally samozřejmě nic z jejich rozhovoru neslyšela. Byla jen zvědavá, co najde pod bílými mračny. Snášela se tedy dolů.

„Hele, hele, říkal jsem to. Už padá. Vidíte?“

„Nepadá, šéfe. Koukejte, pustila se dolů schválně.“

Páni, to je krásné město, říkala si, když proplula mlhou. Skoro jako Prio. Svítivě žlutá okna vysokých domů a jezero, v němž se odráží třpyt noční oblohy. Nádhera!

„Dobrá, dobrá, tak jsem ji podcenil,“ uznával Blake. „Zapište jí padesát procent za to, že se nejen nerozmázla o zem, ale navíc se udržela ve vzduchu, jak dlouho chtěla. Dneska je první, kdo ovládl vzduch. Kouknem už jen, jak ji rozmetá tornádo, a můžeme pokračovat.“

Celá obloha v mžiku potemněla a před Sally se vážně objevilo tornádo. Táhlo se směrem k městu a už teď bylo skoro stejně velké. Přitom ještě narůstalo.

„Tohle město nezničíš, to ti nedovolím!“ odhodlala se a vyrazila bleskovou rychlostí jeho směrem.

„Šéfe, šéfe, tomu neuvěříte. Honem sem!“ volal nadšený laborant.

„Mlč už a piš. Jestli ji to tornádo neroznese na kusy, byla by nejspíš první za posledních sto let, kdo získal sedmdesát procent.“

Sally se dostala k jeho okraji. Nejenže ji neodneslo, ona ho ovládla. Vypadalo to, jako by ho popadla za paty a zatlačila zpět do nebe. Odrazila se od země jako nějaký superhrdina a zacpala s ním díru v obloze.

„S..s…sto procccccent. S-sto procent! Nemáme jediný zápis o takovémhle výkonu od doby, co ten přístroj máme. Ihned všeho nechte, vemte ty spisy, co jste napsali, a odneste je hlavnímu řediteli Vincentovi. Nejspíš jsme našli někoho, kdo by v budoucnu mohl ovládnout čtvrtou úroveň vzduchu.“

Po absolvování prvního testu byla Sally natolik mimo realitu, že ani nešla domů. Profesor jí nabídl pokoj na ubytovně. Stejně by tam další den ráno zase šla. Tak proč nezůstat? Bylo teprve jedenáct hodin dopoledne.

Čekala na oběd s dalšími studenty ve vedlejší učebně. Aru, ta namyšlená spolužačka, tam ani nebyla. Prý ji učitelé museli na nosítkách odnést na ošetřovnu.

Celý zbytek třídy, Sally nevyjímaje, vypadal, jako by si prožil nejhorší noční můru. Vládlo tam hrobové ticho. Někteří se ještě stále třásli. Některé si vyzvedli rodiče a děti po nich vzkázaly profesorům, ať na ně příští hodinu nečekají. Naštěstí to všichni přežili a nikdo nepřišel o rozum. Alespoň ne úplně.

Sally se po obědě udělalo o něco lépe, i přesto ale hned po jídle vyrazila do svého pokoje. Ubytovnu až do dalšího dne neopustila. Byla příliš omámená a naprosto vyčerpaná. Pouze ležela na posteli. Prázdným pohledem koukala do stropu a převalovala se, dokud neusnula.

— konec ukázky —